Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie

20. 4. 2009

Christianizace (6. století – 843)

Rozdělení franské říše podle verdunské smlouvy, 843.

Na troskách západořímské říše vytvořili Frankové za vlády Chlodvíka I. v Galii vlastní království. Germánští Frankové v čele s merovejskými panovníky si záhy podrobili četné jiné germánské kmeny sídlící východně od Rýna, jako byli Burgundi nebo Alamani ve Švábsku. To se stalo jako vévodství součástí franské říše po porážce v bitvě u Tolbiaka v roce 496. Již král Chlotar I. v druhé polovině 6. století ovládal velkou část západního území nynějšího Německa a vedl výpravy proti Sasům. V roce 531 zničili Sasové a Frankové společnými silami říši Durynků. Podmaněným germánským kmenům bylo dovoleno podržet si své vlastní právo, současně však byly nuceny odvrhnout pohanské bohy a přijmout křesťanství. Za jejich polonezávislé vládce ustavili Merovejci vévody franského nebo místního původu.

Během období rozdělení franské říše za pozdních Merovejců náležela germánská území Austrasii. V roce 718 napadl franský majordomus Austrasie, Karel Martel, Sasy v odvetu za to, že se spojili s jeho konkurenty v Neustrii. Karlův syn, Karloman, obnovil v roce 743 válku proti Sasům, kteří poskytli pomoc bavorskému vládci a nepříteli Franků, Odilovi. V roce 751 Pipin III., majordomus merovejských králů, přijal královský titul a byl pomazán samotným papežem. Na oplátku se franští králové od tohoto okamžiku stavěli do role záštity papežů. Pipinův syn, Karel Veliký, absolvoval řadu náročných a dlouhotrvajících válečných tažení proti pohanským nepřátelům Franků: Sasům a Bavorům. Oba kmenové svazy byly nakonec přemoženy a přinuceny k přijetí křesťanství. Jejich země se staly součástí franské říše, která tak dosáhla svého největšího územního rozmachu.

Karel Veliký si kromě toho podrobil království Langobardů v severní Itálii a navíc vyvrátil říši Avarů v Panonii. 25. prosince roku 800 byla Karlova autorita na Západě stvrzena jeho císařskou korunovací provedenou papežem v Římě. Karel se projevil rovněž jako reformátor. Na hranicích říše nechal na její obranu zřídit pohraniční marky. Ekonomickými a kulturními centry se staly císařské falce (Kaiserpfalzen), z nichž nejznámější byly Cáchy.

[editovat] Středověk (843 – 1517)

V roce 843 byla franská říše rozdělena verdunskou smlouvou mezi Karlovy vnuky, což však nezabránilo dlouhodobým konfliktům mezi jednotlivými částmi říše. Východofranská říše, jíž obdržel jako svoji doménu Ludvík Němec, se na přelomu 9. a 10. století pozvolně proměnila v německou říši. Germánské kmeny byly definitivně sjednoceny na počátku 10. století za vlády Jindřicha I. Ptáčníka z otonské dynastie. Někdy z této doby zřejmě také pochází první zmínka o „království Němců“ („Regnum Teutonicorum“). Vedle původního franského dědictví se tak stále více drala do popředí vlastní německá identita těchto zemí.

Během vlády Jindřichova syna, Oty I. Velikého, došlo k posílení královské moci povýšením biskupů do stavu říšských knížat (Reichsfürsten). V roce 951 se Ota oženil s ovdovělou italskou královnou Adelheid, čímž získal nárok na lombardskou korunu. Podařilo se mu také eliminovat vnější hrozby podrobením Slovanů, sídlících v oblasti mezi řekami Labem a Odrou (kteří se ale brzy opět osvobodili) a především vítězstvím nad nomádskými Maďary v bitvě na řece Lechu v roce 955. V roce 962 byl Ota I. korunován v Římě císařem a plně se tak ujal dědictví Karla Velikého. Tímto aktem byla fakticky založena Svatá říše římská.

Otův vnuk, Ota III., hodlal v rámci svého programu Renovatio imperii Romanorum vytvořit křesťanskou univerzalistickou říši s hlavním městem Římem, která by zaujímala nejen Německo, ale všechny křesťanské státy a jíž by vládli císař a papež ve vzájemné shodě. Ota ale zemřel dříve, než byl schopen svůj ambiciózní záměr uskutečnit. Jeho nástupci upustili od prosazování Otových myšlenek a koncentrovali se na vnitřní upevnění říše. Po vymření Otonů (Liudolfingů) byl v roce 1024 zvolen králem Konrád II. z dynastie Sálů, jenž o několik let později získal pro říši Burgundy. Jeho nástupce Jindřich III. si podrobil Čechy a Uhersko a prohlásil obě země za říšská léna.

Knížata - volitelé (kurfiřti) Svaté říše římské (zcela vpravo český král).

Clunyjské reformní hnutí probíhající v 11. století přispělo k osamostatnění církve, což ve svém důsledku přivodilo obrat papežů proti německým vládcům a nahlodalo tak jejich dosavadní vzájemný soulad. Ve sporu o investituru, který se rozhořel mezi Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII. kvůli jmenování církevních hodnostářů, byl císař přinucen vykonat potupnou pouť do Canossy, kde se podřídil papeži, jenž ho předtím nechal exkomunikovat. Teprve poslednímu příslušníku sálské dynastie, Jindřichu V., se podařilo dosáhnout urovnání konfliktu s církví sjednáním konkordátu wormského v roce 1122.

Po roce 1100 došlo po celém Německu k zakládání nových měst, hradů, biskupských paláců a klášterů. Některá města získala titul svobodných říšských měst, která nepodléhala knížatům či biskupům, nýbrž byla podřízena přímo císaři. Takováto města byla ovládána majetným patriciátem (často kupci bohatnoucími z dálkového obchodu). V téže době začal proces východní kolonizace. Zakládáním měst a vesnic na slovanských územích východně od Labe došlo k rozšíření německé kultury do oblastí jako jsou Čechy, Morava, Slezsko, Pomořansko, Prusko a Polsko.

Po smrti Jindřicha V. vypukl v říši spor mezi soupeřícími dynastiemi Štaufů a Welfů, který měl přetrvat po celé 12. století. Za vlády Friedricha I. Barbarossy, z dynastie Štaufů, bylo dosaženo usmíření s Welfy, když bylo saskému vévodovi Jindřichu Lvu uděleno v léno Bavorsko, ovšem bez Rakouska, které bylo Privilegiem minus povýšeno na samostatné vévodství. Barbarossa rovněž usiloval o obnovení německé kontroly Itálie a v roce 1177 sjednal v Benátkách smír s papežem. Jindřich Lev si následně podmanil Slovany v Meklenbursku a Pomořansku. V roce 1180 byl ale císařem sesazen, načež bylo Bavorsko předáno Otovi z Wittelsbachu (zakladateli dynastie Wittelsbachů, vládnoucí v Bavorsku až do roku 1918).

Barbarossův vnuk, Friedrich II. Sicilský, pokračoval v dobývání Itálie, což ovšem zostřilo konflikt s papeži. Friedrich položil na Sicílii základy centralizovanému a profesionálně spravovanému státu, avšak v Německu fakticky odevzdal vládu říšským knížatům. Poskytováním různých privilegií svěřil značná zemská práva světským a duchovním vládcům, čímž podpořil rozvíjející se proces defragmentace říše. Nekončící zápas s církvi, během něhož byl Friedrich třikrát exkomunikován, vyčerpal síly říše. Jeho smrtí moc dynastie Štaufů v Německu pohasla a říše se následně ponořila do chaosu interregna.

V roce 1226 vydal Friedrich II. zlatou bulu, jíž zplnomocnil Německý řád k christianizaci pohanských Prusů na Baltu. Tím udělil významný impuls k expanzi německé kultury na východ. V dalších letech bylo podél východního pobřeží Baltského moře založeno mnoho německých měst.

Svatá říše římská na přelomu 13. a 14. století.

Interregnum skončilo v roce 1273 zvolením Rudolfa I. Habsburského, který tak zahájil vzestup habsburského rodu na pozici nejmocnější dynastie v říši. V roce 1308 byl králem zvolen Jindřich VII. z rodu Lucemburků. Jindřichův vnuk, císař Karel IV., se pokusil obnovit císařskou autoritu vůči nyní prakticky nezávislým říšským knížatům. Hlavním těžištěm své moci přitom učinil české království. Za jeho vlády byla v Praze v roce 1348 založena první univerzita ve střední Evropě. Zlatou bulou z roku 1356 bylo stanoveno, že každý budoucí německý vládce bude volen čtyřmi světskými a třemi církevními voliteli (Král český, falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský a arcibiskupové Mohuče, Trevíra a Kolína).

Kolem roku 1350 zachvátila Německo stejně jako celou Evropu zhoubná epidemie černé smrti. To společně s relativním přelidněním, neúrodou a přírodními katastrofami zapříčinilo smrt asi třetiny obyvatelstva.

Důsledkem těchto katastrof byly zásadní sociální, ekonomické, náboženské a politické změny. Vzrůstající peněžní hospodářství vedlo k prohlubující se sociální nerovnosti mezi jednotlivými společenskými vrstvami. Raný nástup kapitalismu zároveň přivodil pozvolný úpadek feudalismu.

V roce 1410 nastoupil na trůn Karlův syn, Zikmund. Později dosáhl rovněž císařské koruny, nicméně nebyl schopen konsolidovat nestabilní říši, k čemuž nepochybně přispěla také husitská revolta v Čechách. Po roce 1438 se Habsburkové, kteří kontrolovali území dnešního Rakouska a Slovinska a vznášeli své nároky také na české království a Uhersko, zmocnili vlády v Německu, jíž si měli podržet (s výjimkou krátké přestávky v letech 17421745) až do roku 1806.

Mezi habsburskými vládci této doby vynikal především Maxmilián I., jenž se pokusil říši reformovat. Založil říšskou soudní komoru (Reichskammergericht), ustavil společné říšské daně a zvýšil pravomoci říšského sněmu (Reichstag). Účinek reforem ale zmařilo přetrvávající teritoriální rozštěpení říše. Maxmiliánovým největším úspěchem byla jeho svatební politika. Sám tímto způsobem získal Burgundsko. Svého syna, Filipa I. Sličného, oženil s dědičkou španělské říše a dynastickými svazky s Jagellonci získal pro Habsburky české království a Uhersko, a proto bývá leckdy považován za skutečného tvůrce habsburské hegemonie v Evropě.

[editovat] Počátky novověku (1517 – 1789)

Martin Luther, německý reformátor

Počátek reformace se datuje do 31. října 1517, kdy Martin Luther zveřejnil na dveřích kostela ve Wittenbergu 95 tezí, v nichž se vyslovil proti odpustkům a jiným nešvarům v církvi.

V roce 1519 se stal císařem Karel V., za jehož panování se habsburská říše povznesla na největší světovou mocnost. Zahraničněpoliticky se zapletl do dlouhotrvajícího konfliktu s Osmany a s Francií, podporovanou papežem. Tím bylo oslabeno Karlovo postavení v říši, který se tak nemohl účinně postavit šíření reformace. Luther, ukrývající se na hradě Wartburgu, zatím do němčiny přeložil Bibli, což spolu s Gutenbergovým vynálezem knihtisku v polovině 15. století položilo základy zrodu moderního Německa.

Císařův bratr, Ferdinand I., chtěl skoncovat s tolerancí luteránů, proti čemuž ale protestovala evangelická knížata. Od tohoto okamžiku se proto pro ně užívalo názvu protestanti.

Pod tlakem reformace přistoupila katolická církev k zahájení protireformace. Hlavním jejím nositelem byl především Ignácem z Loyoly založený jezuitský řád. Střední a severní Německo bylo v této době již zcela protestantské, zatímco jih a západ zůstával nadále převážně katolický. První ozbrojený konflikt mezi katolíky vedenými císařem a protestanty sdruženými v tzv. šmalkaldské lize vypukl v letech 15461547. Katolíci sice v této šmalkaldské válce zvítězili, avšak augšpurským mírem z roku 1555 byl císař nucen uznat protestantství. Tento neúspěch přiměl o rok později Karla V. abdikovat ve prospěch Ferdinanda I. Habsburské državy v Německu byly tímto odděleny od Španělska, jež připadlo Karlovu synovi, Filipovi II.

Roznětkou třicetileté války se stala druhá pražská defenestrace v roce 1618 a následné povstání protestantských českých stavů proti císaři. Českým králem byl zvolen Friedrich Falcký, načež vojsko císaře Ferdinanda II. vtáhlo do Čech. Poté, co bylo vojsko českých stavů rozhodně poraženo v bitvě na Bílé hoře, v roce 1620, byl Friedrich vypuzen ze země a do roku 1623 ztratil i Falc.

Když dánský král, Kristián IV., pronikl v roce 1625 do severního Německa, vstoupila válka do své další fáze. Ovšem již v dalším roce podlehl Kristián císařskému vojsku, jemuž velel český šlechtic Albrecht z Valdštejna. Katolíci poté obsadili Pomořansko, Meklenbursko a Jutsko. Zdálo se, že válka skončila přesvědčivým vítězstvím katolíků a císař proto v roce 1629 vydal tzv. restituční edikt.

V roce 1630 se švédský král Gustav II. Adolf zapojil do válečného dění a podpořil tak upadající protestantskou věc. Dva roky nato švédský král padl v bitvě u Lützenu, švédská vojska však i poté zůstávala klíčovým mocenským faktorem v severním a středním Německu. Aby vytlačil Švédy z německé půdy, uzavřel císař v roce 1635 v Praze mír se saským knížetem. V témže roce však do války vstoupila na stranu Švédska Francie, nicméně ani jedna z válčících stran nedokázala rozhodnout boj ve svůj prospěch. Německo se tak stalo hlavním dějištěm konfliktu mezi Francií a Habsburky o vůdčí roli v Evropě. Válka vedla k rozsáhlému vydrancování Německa a celé střední Evropy, jejíž počet obyvatel poklesl oproti předválečnému stavu takřka na polovinu. Třicetiletá válka skončila teprve v roce 1648 uzavřením Vestfálského míru.

Mapa v roce 1705

Sjednocením Braniborska a pruského vévodství za vlády velkého kurfiřta, Friedricha I. Viléma, započal v roce 1640 rozmach Braniborska-Pruska, které se tak domohlo postavení nejvlivnějšího německého knížectví. V roce 1701 se kurfiřt Friedrich III. prohlásil jako Friedrich I. „králem v Prusku“. Jeho nástupce Fridrich Vilém I. významně posílil pruskou armádu a založil vysoce centralizovaný stát.

Vymření rakouských Habsburků vedlo k válce o dědictví rakouské v letech 17401748, v níž Marie Terezie úspěšně obhájila svůj nárok na vládu. Avšak po porážce v sedmileté válce byla s konečnou platností přinucena vzdát se Slezska ve prospěch pruského krále Friedricha II. Velikého. Mírem z Hubertsburgu z roku 1763 mezi Rakouskem, Pruskem a Ruskem se Prusko zařadilo mezi nejmocnější evropské státy, čímž začalo období vzájemného soupeření mezi Pruskem a Rakouskem o vedoucí pozici v Německu.

V druhé polovině 17. století se i přes odpor šlechty prosadil v Prusku a Rakousku nový styl vlády – „osvícenský absolutismus“. Vládce od nynějška vystupoval jako první služebník státu. Za Friedricha II. a Josefa II. došlo v těchto státech ke vzestupu hospodářství a k přijetí nových moderních zákonů, jež zakazovaly mučení a zlepšovaly společenské postavení židů. Současně byl zahájen proces osvobození nevolníků. Podporován byl rovněž rozvoj školství.

[editovat] Od revoluce ke sjednocení (1789 – 1871)

Po vypuknutí velké francouzské revoluce vypověděla koalice Pruska a Rakouska v roce 1792 Francii válku. Po počátečních úspěších utrpěla koalice v září téhož roku porážku v bitvě u Valmy. Podle basilejského míru musela říše přenechat Francii všechna německá území na levém břehu Rýna. Do roku 1809 následovaly další čtyři koaliční války s Francií.

V roce 1805 podlehlo Rakousko Napoleonovi v „bitvě tří císařů“ u Slavkova. Když se v dalším roce 16 německých knížat spojilo v Rýnském spolku, jenž byl pod ochranou Napoleona, vzdal se František II. koruny německého císaře. Svatá říše římská tudíž 6. srpna 1806 formálně zanikla.

Poté, co francouzské revoluční vojsko zvítězilo nad pruskou armádou u Jeny, byl v roce 1807 podepsán tylžský mír, v němž Prusko ztratilo ve prospěch nově vytvořeného varšavského velkovévodství velkou část území získaného při dělení Polska. Současně se muselo vzdát všech svých teritorií na západ od řeky Labe. Rovněž bylo potlačeno povstání v Tyrolsku, vedené Andreasem Hoferem.

V poraženém Prusku byla v letech 18071812 realizována řada reforem, zahrnujících uvolnění městské samosprávy, zrušení nevolnictví a zrovnoprávnění židů. Současně pruští generálové Scharnhorst a Gneisenau provedli rozsáhlou reorganizaci armády. Po Napoleonově porážce v Rusku v roce 1812 Prusko povstalo a po bitvě národů u Lipska v říjnu 1813 Německo konečně setřáslo francouzskou nadvládu. Rýnský spolek byl ihned poté rozpuštěn. Osvobozovací válka proti Francouzům výrazně přispěla ke vzrůstu německého národního sebeuvědomění.

Na počátku roku 1814 vtáhla spojenecká vojska do Paříže. Napoleon byl sice sesazen a přinucen odejít do vyhnanství na ostrov Elba, nicméně již v dalším roce se opět zmocnil vlády. V bitvě u Waterloo 18. června 1815 mu však britská a pruská vojska vedená vévodou z Wellingtonu a von Blücherem uštědřila definitivní porážku.

Březnová revoluce v Berlíně.

Po Napoleonově pádu v roce 1814 se evropští státníci a politici sešli na vídeňském kongresu. Cílem byla reorganizace evropských záležitostí, v čemž měl hlavní slovo kníže Metternich. Mezi hlavní politické principy přijaté na vídeňském kongresu náležely restaurace, legitimace a vzájemná soudržnost evropských panovnických rodů za účelem potlačení jakýchkoliv revolučních a nacionalistických idejí. K dosažení tohoto účelu se Rakousko, Prusko a Rusko spojily v tzv. svaté alianci. Místo zaniklé Svaté říše římské byl založen Německý spolek (Deutscher Bund), který představoval volnou unii 39 států, disponujících spolkovým sněmem scházejícím se ve Frankfurtu nad Mohanem.

V roce 1834 byla vytvořena celní unie (Zollverein), do níž se zapojilo Prusko a většina německých států, kromě Rakouska. Rychle se prosazující industrializace a dynamický růst železniční sítě přispěly v této době k pronikavému hospodářskému rozmachu Německa.

Rostoucí nespokojenost se sociálním a především politickým uspořádáním, nastoleným vídeňským kongresem, vedla v březnu 1848 k vypuknutí revoluce takřka v celém Německu. V květnu téhož roku se ve Frankfurtu sešlo německé národní shromáždění, aby zde vypracovalo německou ústavu a určilo budoucí hranice německého národního státu. Nejprve bylo preferováno tzv. velkoněmecké řešení, jelikož ale poslanci z Rakouska trvali na zahrnutí celého území habsburské říše, byla nakonec zvolena tzv. maloněmecká varianta (bez Rakouska).

28. března 1849 byla vyhotovena ústava, která předpokládala vznik spolkového státu s centrální vládou, v čele s císařem a říšským sněmem jako ústředním legislativním orgánem. Revoluce roku 1848 přesto skončila nezdarem, neboť pruský král Friedrich Vilém IV. odmítl přijmout císařskou korunu z rukou revolucionářů, načež bylo shromáždění ve Frankfurtu rozpuštěno a všechna povstání potlačena vojenskou silou.

Vyhlášení německého císařství v Zrcadlovém sále ve Versailles 18. ledna 1871.

Po zdolání revoluce zavedla konzervativní reakce tvrdá policejní opatření proti liberální opozici. V roce 1862 byl pruským ministerským předsedou jmenován konzervativní a reakcionářský Otto von Bismarck. O dva roky později vyvrcholily spory o Šlesvicko a Holštýnsko mezi Pruskem a Dánskem dánsko-německou válkou, v níž Prusko, na jehož stranu se připojilo taktéž Rakousko, Dánsko porazilo. To bylo poté nuceno odstoupit obě země vítězům. Společná správa Šlesvicka-Holštýnska ovšem vedla ke vzrůstu napětí mezi Rakouskem a Pruskem. Z Bismarckova podnětu proto v roce 1866 vypukla prusko-rakouská válka. Prusové, jímž velel Helmuth von Moltke, dosáhli v této válce drtivého vítězství v bitvě u Sadové. Německý spolek následně zanikl a na jeho místo nastoupila Severoněmecká konfederace – vojenská aliance států severního a středního Německa – v níž zaujímalo vedoucí pozici Prusko. Tím bylo Rakousko definitivně vyloučeno z Německa. Státy jižního Německa si zachovaly svoji nezávislost pouze na nátlak Francie.

Neshody mezi Francií a Německem ohledně možného nástupnictví německého kandidáta na španělský královský trůn přerostly v roce 1870 v prusko-francouzskou válku. Na stranu Pruska se přidaly všechny ostatní německé státy, načež Prusové vpadli do Francie. Po několika týdnech bojů francouzská armáda, vedená císařem Napoleonem III., kapitulovala v Sedanu. Po pádu obležené Paříže v lednu 1871 byla Francie nucena přijmout mír: Německu musela odstoupit území Alsaska a Lotrinska, čímž bylo ale zaseto sémě dalších budoucích konfliktů mezi oběma zeměmi.

Ještě během obléhání Paříže se němečtí princové shromáždili v Zrcadlovém sále Versailleského paláce a 18. ledna 1871 zde prohlásili pruského krále Viléma I. „německým císařem“. Tím byla založena Německá říše, sestávající z 25 států. Otto von Bismarck byl ustanoven říšským kancléřem.

[editovat] Německé císařství (1871 – 1918)

Německá říše

Říšská ústava z roku 1871 zdůrazňovala monarchistickou povahu státu. Budoucnost Německa měla být tedy rozhodujícím způsobem závislá na osobě císaře. Silné postavení bylo přiřčeno Prusku, na které v novém státě připadaly dvě třetiny rozlohy a obyvatelstva.

Bismarckova domácí politika byla charakterizována jeho bojem proti nepřátelům pruského protestantského státu. V tzv. kulturním boji (Kulturkampf) se víceméně bezúspěšně snažil omezit vliv katolické církve a jejího politického křídla, strany Centrum. Po atentátu socialistů na císaře Viléma v roce 1878 využil říšský kancléř souhlasu veřejnosti k postavení sociální demokracie a jejího tisku mimo zákon. Současně se ale snažil působit proti radikalizaci dělníků zavedením sociálního a nemocenského pojištění.

Kancléř Otto von Bismarck

Zahraničněpoliticky bylo Bismarckovou prioritou zachování rovnováhy velmocí. Německo se po vítězství nad Francií stalo nejsilnějším státem na kontinentě, čímž ale vzbudilo obavy u svých sousedů. Aby zabránil spojení ostatních mocností proti Německu, vybudoval Bismarck svou obratnou diplomacií spojenecký systém, jehož cílem bylo udržet Francii, toužící po revanši za ztrátu Alsaska a Lotrinska, v izolaci. V roce 1873 byla sjednána dohoda mezi Německem, Ruskem a Rakousko-Uherskem. Šest let nato vytvořil Bismarck dvojspolek s Rakousko-Uherskem pro případ útoku Ruska, které nebylo spokojeno s výsledky berlínského kongresu. Připojením Itálie k tomuto spojenectví vznikl v roce 1882 trojspolek.

Bismarck se velmi dlouhou zdráhal přistoupit na požadavky korunního prince Viléma II., jenž chtěl z Německa učinit světovou velmoc nabytím vlastních kolonií. Říšský kancléř tak chtěl předejít zbytečnému vyhrocení napětí mezi evropskými velmocemi a zachovat bezpečnost Německa. Když se však v letech 18801885 jevila zahraniční situace příznivější, Bismarck v této záležitosti ustoupil.

V roce 1888 zemřel císař Vilém I. Jeho smrtelně nemocný syn Friedrich III. vládl pouhých 99 dnů. Po něm nastoupil na trůn jeho 29letý ambiciózní syn, Vilém II. Pruský Politické a osobní rozpory mezi Bismarckem a novým císařem, který chtěl být „svým vlastním kancléřem“ zapříčinily v roce 1890 Bismarckův pád.

Po Bismarckově rezignaci Vilém II. prohlásil, že bude pokračovat v zahraniční politice bývalého kancléře. Jelikož smlouva s Ruskem nebyla obnovena, vzniklo mezi Ruskem a Francií spojenectví, které bylo otevřeně namířeno proti trojspolku. Jeho soudržnost navíc oslabovaly vzájemné rozepře mezi Rakouskem a Itálií. Německá koloniální expanze ve východní Asii (Jiaozhou, Mariany, Karolíny, Samoa) přivedla zemi do diplomatického střetu s Velkou Británií, Ruskem, Japonskem a USA.

Na ochranu německých zámořských kolonií a obchodu zahájil v roce 1898 admirál Tirpitz program výstavby německého válečného loďstva (Kriegsmarine). To však představovalo přímou hrozbu britské námořní hegemonii, což ve svém důsledku zamezilo jakékoliv možnosti dohody mezi Německem a Velkou Británií. Ta v roce 1904 uzavřela „srdečnou dohodu“ (Entente cordiale) s Francií. Když se k nim tři roky poté připojilo také Rusko, ocitlo se Německo v naprosté mezinárodní izolaci.

[editovat] První světová válka

Imperialistická mocenská politika a rozhodné sledování národních zájmů vedlo v roce 1914 k vypuknutí první světové války. Její příčinou byla německo-francouzská nenávist, obtížné soužití národů v mnohonárodnostním Rakousku-Uhersku, ruská agresivní politika na Balkáně a ukvapené stanovování ultimát a provádění mobilizací (v důsledku mylného přesvědčení, že eventuální válka bude krátká). Po boku Německa bojovalo Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Osmanská říše proti Francii, Velké Británii, Rusku, Itálii a mnoha dalším menším států (Belgie, Srbsko atd.). Boje zasáhly kromě evropského kontinentu také Blízký Východ a německé kolonie v zámoří.

Na západě bojovalo Německo ve vyčerpávající zákopové a opotřebovávací válce s mnoha krvavými bitvami (bitva u Verdunu). Po rychlém postupu Belgií byly německé armády v září 1914 zastaveny v bitvě na Marně východně od Paříže. Na východě se i přes počáteční nástup Rusů podařilo německým vojskům, jímž veleli Paul von Hindenburg a Erich Ludendorff, obklíčit a zničit velké části ruských armád proniknuvších do Východního Pruska. Němci a Rakušané poté dosáhli řady menších úspěchu, jež přivodily zhroucení Ruska v roce 1917. Britská námořní blokáda v Severním moři měla ničivý efekt na německé válečné hospodářství a zásobování civilního obyvatelstva. Vstup USA do války v dubnu 1917, následující po německém vyhlášení neomezené ponorkové války, značí rozhodující bod obratu ve vývoji války v neprospěch Německa.

Na konci října 1918 němečtí námořníci v Kielu odmítli vyplout na svoji poslední bojovou misi ve válce, jež byla tehdy již očividně prohraná. Vzpoura se během několika málo dnů rozšířila po celém Německu. Císař Vilém II. byl 9. listopadu přinucen abdikovat, načež se odebral do exilu v Nizozemí. V tentýž den byl v Reichstagu vyhlášen vznik německé republiky. 11. listopadu 1918 bylo v Compiégne podepsáno příměří, čímž první světová válka skončila.

[editovat] Výmarská republika (1919 – 1933)

Německé státy za časů výmarské republiky, modře je vyznačen Svobodný stát Prusko.

Listopadová revoluce roku 1918 učinila z Německa parlamentní demokracii. V lednu 1919 bylo zvoleno národní shromáždění, které se však nesešlo v tehdy neklidném Berlíně, nýbrž ve městě Výmaru. V srpnu téhož roku zde byla schválena tzv. výmarská ústava.

Ve francouzských Versailles mezitím probíhala mírová konference, jejímž výsledkem byla Versailleská smlouva podepsaná 28. června 1919. Německo se v ní muselo vzdát Alsaska a Lotrinska, území kolem měst Eupen a Malmédy, Severního Šlesvicka, Hlučínska a města Memel. Obnovené Polsko obdrželo Poznaňsko, Západní Prusko a část Horního Slezska. Všechny německé kolonie byly předány vítězným spojencům. Porýní bylo demilitarizováno a průmyslově významné Sársko bylo na příštích 15 let svěřeno do správy Společnosti národů. Německo a jeho spojenci přijali plnou odpovědnost za rozpoutání války a byli nuceni zavázat se k placení válečných reparací.

Tyto ponižující mírové podmínky roznítily vlnu nevole po celé zemi, čímž byl nový demokratický režim vážně oslaben. Všeobecné nespokojenosti s Versailleskou smlouvou využil v roce 1920 extrémně pravicový politik Wolfgang Kapp, jenž v čele jednotek Freikorps vstoupil do Berlína a prohlásil se říšským kancléřem. Kappův puč byl však již po několika dnech zdolán.

Ekonomicky se Německo už od konce války potýkalo s vysokou inflací, což mu znemožňovalo uhradit válečné reparace. Německá vláda vyzvala občany v Porúří k uplatnění pasivní rezistence. Tím však uštědřila ránu do vazu německému hospodářství. V následujících měsících proto v zemi propukla hyperinflace neskutečných rozměrů. V tomto ovzduší ekonomické a politické nestability se v listopadu 1923 válečný hrdina Erich Ludendorff a vůdce nové extremně pravicové strany nacionálních socialistů (NSDAP), Adolf Hitler, neúspěšně pokusili provést v Mnichově převrat (Pivnicový puč).

Krach na newyorkské burze v roce 1929 však znamenal počátek velké hospodářské krize, jejíž drtivý dopad pocítilo rovněž Německo. Hospodářská situace země rychle upadala. V zimě 1932-1933 činil počet nezaměstnaných více než 6 000 000. Vzrůstající vnitřní napětí připravilo živnou půdu pro rozmach různých extremistických hnutí, především komunistů (KPD) a nacionálních socialistů (NSDAP).

V parlamentních volbách v červenci 1932 získala NSDAP 37,4 % hlasů, což z ní učinilo největší politickou sílu v zemi. Společně s KPD disponovali nyní nacisté v Reichstagu nadpoloviční většinou poslaneckých mandátů. NSDAP vděčila za svůj úspěch hlavně mladým lidem, kteří nebyli schopni nalézt pracovní uplatnění. Podporu nacistům projevovala rovněž nižší střední třída, jíž připravila hyperinflace ve 20. letech o úspory, venkovské obyvatelstvo a velká část z masy nezaměstnaných. V lednu 1933 vyvinuli pravicoví politici v čele s bývalým kancléřem Franzem von Papenem nátlak na Hindenburga, který následně 30. ledna 1933 jmenoval Adolfa Hitlera německým kancléřem.

[editovat] Třetí říše (1933-1945)

Hitlerovým nástupem k moci započala etapa nacionálněsocialistického uchopení moci.

Zásadním krokem na cestě Německa k přeměně v totalitní stát bylo zglajchšaltování („usměrnění“) celého politického a správního aparátu a všech oblastí hospodářského, sociálního a kulturního života. Všechny ostatní politické strany se buď sloučily s NSDAP nebo byly zakázány.

Už před uchopením moci projevovali nacisté nenávist k různým etnikum, obzvláště vůči židům. Diskriminace a perzekuce židů byly zahájeny v dubnu 1933 vypuzením židovských úředníků ze státní správy. V září 1935 schválil říšský sněm tzv. norimberské rasové zákony namířené proti židům. 9. listopadu 1938 zinscenovali nacisté „křišťálovou noc“ – pogrom, během něhož shořelo v Německu značné množství synagog.

Brána do koncentračního tábora Osvětim

Ekonomická opatření jako například výstavba dálniční sítě, která byla připravena již předchozími vládami, odstranila nezaměstnanost. Válečné přípravy zabezpečily hospodářské oživení.

V roce 1935 bylo Sársko opět integrováno do německé říše. V témže roce byla znovu zavedena branná povinnost. Hitler následně obnovil německou vojenskou sílu, čímž byla sice flagrantně porušena Versailleská smlouva, nicméně Francie a Velká Británie se omezily na protesty. Když o několik měsíců později Wehrmacht remilitarizoval Porýní (1936), západní mocnosti proti tomu nijak nezakročily. V srpnu 1936 se konaly v Berlíně olympijské hry, které se ukázaly být dalším velkolepým propagandistickým úspěchem nacistického režimu.

Po ustavení „osy Berlín-Řím“ s Mussolinim a po podepsání paktu proti Kominterně s Japonskem se Hitler cítil být dost silný na to, aby přešel v zahraniční politice do ofenzívy. 12. března 1938 vpochodoval Wehrmacht do Rakouska.

Po Rakousku obrátil Hitler svůj zrak na Československo, kde se 3,3 milionová menšina sudetských Němců dožadovala autonomie. V září 1938 se Hitler, Benito Mussolini, Neville Chamberlain a Edouard Daladier dohodli na konferenci v Mnichově na odstoupení československého pohraničí Německu. Šest měsíců po Mnichově, 15. března 1939, využil rozporů mezi Čechy a Slováky jako záminky k obsazení zbytku Československa a k jeho přeměně v Protektorát Čechy a Morava. V témže měsíci obsadila německá vojska také přístav Memel v Litvě. Západní politika appeasementu tak ztroskotala.

[editovat] Druhá světová válka

Vypukla 1. září 1939 německým přepadením Polska. O dva dny později vyhlásily Velká Británie a Francie Německu válku. Poláci se statečně bránili, ovšem proti německé bleskové válce se ukázali zcela bezmocní. Po pouhém měsíci válčení bylo Polsko na kolenou. Východní polovinu země zabral v souladu s paktem Molotov-Ribbentrop Sovětský svaz. Dalšími oběťmi německé agrese se v dubnu 1940 staly Dánsko a Norsko. V květnu zahájila německá armáda napadením Belgie, Nizozemska a Lucemburska válku na západě. 14. června 1940 Wehrmacht triumfálně vstoupil do Paříže. Po dalším týdnu bojů Francie kapitulovala. V následné letecké bitvě o Británii musel však Hitler strpět svoji první porážku. V dubnu 1941 okupovala německá armáda spolu s Itálií, Maďarskem a Bulharskem také Jugoslávii a Řecko. Značných úspěchů dosáhl v severní Africe rovněž Afrikakorps pod velením Erwina Rommela.

22. června 1941 zaútočilo Německo na Sovětský svaz. Po několika měsících tohoto mohutného tažení padlo do německých rukou celé západní Rusko, Ukrajina, Bělorusko a Pobaltí. V zimě 1941/1942 ale německý postup zamrzl před Moskvou. V prosinci 1941 vstoupily do války USA. V průběhu nové německé ofenzívy na východě v létě 1942 pronikl Wehrmacht až na Kavkaz a k Volze. Zde však německá armáda utrpěla v zimě 1942/1943 zničující porážku v bitvě u Stalingradu, což znamenalo obrat ve vývoji války.

Mezitím byla nacisty zahájena genocida židovského obyvatelstva. V lednu 1942 uspořádaly nacistické špičky konferenci ve Wannsee, na níž bylo rozhodnuto o konečném řešení židovské otázky. Židé z celé okupované Evropy byli odvezeni do koncentračních a vyhlazovacích táborů v obsazeném Polsku. V Osvětimi, Treblince, Majdanku a na mnoha jiných místech bylo do konce války vyvražděno kolem 6 000 000 evropských židů. Je prokázáno, že podobný úděl chystali nacisté také dalším etnickým a národnostním skupinám označeným za podřadné, především Slovanům a Romům.

Zatím po porážce u El-Alamejnu síly osy v severní Africe v květnu 1943 kapitulovaly. Po bitvě u Kurska dobyla Rudá armáda do konce roku 1943 zpět velkou část obsazeného sovětského území. 6. června 1944 se anglo-americká vojska vylodila v Normandii a již v srpnu Spojenci osvobodili Paříž. Sověti mezitím pronikli na Balkán a do Polska. V prosinci 1944 se sice Němci pokusili ještě jednou chopit iniciativy, avšak po porážce v bitvě v Ardenách, byl osud Německa zpečetěn. V dubnu 1945 zahájila Rudá armáda závěrečný útok na Berlín. 30. dubna spáchal Adolf Hitler v bunkru pod říšským kancléřstvím sebevraždu a o dva dny později se posádka Berlína vzdala.

Druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace Německa. Většina Evropy ležela v ruinách a víc než 60 milionů lidí bylo zabito. Politická a ekonomická infrastruktura Německa byla totálně zničena a z někdejších německých území na východě bylo odsunuto kolem 12 milionů lidí. Válka navíc Německu přinesla historické dědictví viny a hanby.

[editovat] Obsazení Německa vítěznými mocnosti (1945-1949)

Mapa Německa, rok 1947, čtyři okupační zóny, části Německa obsazené Polskem a Sovětským svazem a Sársko

Po druhé světové válce bylo Německo rozděleno do čtyř okupačních zón, sovětské, americké, britské a francouzské. Hlavní město Berlín bylo rozděleno do čtyř sektorů. Každá z okupačních mocností uskutečňovala ve své okupační zóně (a sektoru) vlastní představy, jak naložit s poraženým Německem. Území na východ od Odry a Nisy předal Sovětský svaz pod správu Polsku, což USA, Spojené království a Francie uznaly až dodatečně. Pro tento okamžik v dějinách Německa se vžil termín “nultá hodina”. Spor mezi Spojenými státy, Velkou Británií a Francií na jedné straně a Sovětským svazem na straně druhé o provedení měnové reformy ze staré říšské marky na marku novou, jež nakonec proběhla odděleně v západních okupačních zónách a zóně sovětské, urychlil vznik dvou německých států – Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky. Dne 23. května 1949 vyhlásil v západních okupačních zónách předseda Parlamentní rady Konrad Adenauer Základní zákon (Grundgesetz), který vstoupil v platnost jako ústava Spolkové republiky Německo. Aby zůstala otázka sjednocení Německa nadále otevřená, nepoužilo se termínu “ústava”. To mělo podtrhnout provizorní charakter tohoto státoprávního útvaru.

Německá demokratická republika vznikla na území sovětské okupační zóny 7. října 1949 a do roku 1960 byl jejím prezidentem Wilhelm Pieck.

[editovat] Rozdělení a znovusjednocení Německa

Německá spolková republika, Německá demokratická republika a Západní Berlín

Spolková republika Německo směřovala svou zahraniční politikou k integraci do západního spojeneckého a hospodářského systému. V roce 1955 získala Spolková republika Německo postavení suverénního státu a stala se členem Severoatlantické aliance (NATO) a Západoevropské unie. Některé podmínky vítězných mocností, které omezovaly německou suverenitu a vyplývaly z Pařížské smlouvy (23. října 1954), byly zrušeny až 3. října 1990. V roce 1961 NDR postavila Berlínská zeď, která se stala symbolem rozdělení Německa.

Hospodářský rozvoj a vývoj sociálně-tržního hospodářství probíhaly v průběhu 50. let na západě velice úspěšně.

Teprve nová “východní politika” (Ostpolitik), o kterou se zasloužil spolkový ministr zahraničí a pozdější kancléř Willy Brandt (SPD), vedla koncem šedesátých let a na počátku sedmdesátých k postupnému uvolňování napětí mezi Spolkovou republikou Německo a Německou demokratickou republikou. V následujícím období se normalizovaly vztahy se zeměmi východního bloku, s Československem 11. května 1973 Pražskou smlouvou.

Oba německé státy byly v roce 1973 přijaty do OSN a v roce 1974 spolu navázaly diplomatické styky. Po nástupu Michaila Gorbačova a jeho politiky “glasnosti” v roce 1985 byl odstartován proces rozpadu východního bloku a německo sjednocení.

[editovat] Současné Německo

Smlouvou z 1. července 1990 o vytvoření měnové, hospodářské a sociální unie mezi oběma německými státy byla splněna důležitá vnitřní podmínka pro znovusjednocení Německa. Dne 3. října 1990 přistoupila Německá demokratická republika k Spolkové republice Německo (podle odstavce 23 Základního zákona). Zahraničněpolitické podmínky znovusjednocení byly vyřešeny 12. září 1990 v Moskvě na konferenci “dva plus čtyři”, na které se sešli ministři zahraničí Spojených států, Sovětského svazu, Velké Británie, Francie a obou Německých států. Na konferenci se Německo zavázalo respektovat německo-polskou hranici na Odře a Nise a od vítězných mocností obdrželo neomezenou státní suverenitu, s výjimkou vlastnictví a vývoje zbraní hromadného ničení.

Hospodářská obnova pěti nových spolkových zemí na východě Německa, které vznikly na území bývalé NDR, probíhá díky mohutné finanční pomoci západních spolkových zemí a EU.

Zahraničněpolitickou prioritou sjednoceného Německa zůstává pokračování procesu evropské integrace, spolupráce s mezinárodními organizacemi (včetně nasazení Bundeswehru při mírových misích) a snaha o stálé členství v Radě bezpečnosti OSN.

Mimo vnitropolitických problémů vyvolaných znovusjednocením se Německo potýká se stále se zvyšující nezaměstnaností, problematickým začleňováním přistěhovalců do společnosti a pravicovým extremismem. Německo je zakládajícím členem Evropské unie.